Distorted Image. Kapitoly z počátků videoartu

Architektura výstavy: Kateřina Radakulan

Výstava přibližuje počátky umění videoartu v bývalém Československu, a dále v Polsku a Maďarsku. Časově pokrývá období od konce 60. do poloviny 90. let minulého století. Výběr klíčových událostí a uměleckých děl není možné oddělit od celkového společenského a politického kontextu, který do značné míry určoval přístup k technologiím, způsob práce s video obrazem a možnosti jeho sdílení. Na příkladech děl z různých zemích inspiruje k hledání odlišností, ale i paralel a styčných bodů.

Součástí výstavy jsou experimentální filmy, záznamy performancí a akcí a rané animace, které doplňují celkový obraz vývoje tohoto umění. Důležitou část výstavy tvoří nezávislé videomagazíny, zpravodajství o politice a kultuře šířené na videokazetách (mj. Originální Videojournal, Videomagazín Vokna, Videomagazín Karla Kyncla či Infermental). Kromě jednokanálového videa se zde objeví různé podoby videoinstalací a video soch, z nichž mnohé se zachovaly jen v dokumentaci.

Název odkazuje k situaci, kdy obrazy byly záměrně i nezáměrně deformované a manipulované, experimentovalo se s podobou analogového a digitálního obrazu, s televizním přenosem i televizorem jako objektem, zpochybňovala se samotná schopnost obrazu pravdivě informovat o skutečnosti. Zároveň naznačuje, že je z dnešního pohledu obtížné představit obraz vývoje videoartu v jeho celistvosti. Obtížný je již přístup ke zdrojům, materiály jsou rozptýlené po soukromých i veřejných sbírkách, archivech umělkyň a umělců, v různých fázích digitalizace nebo dosud na půdách a ve sklepích na historických a pomalu degradujících nosičích. Málokterá instituce u nás či dalších středoevropských zemích se zabývá sbíráním a uchováním umění videa a téměř žádná se nesoustředí na videoinstalace. Při vystavování historických děl vyvstávají otázky, jaký je správný způsob jejich prezentace, nakolik je možné je rekonstruovat či reprodukovat.

Výstava klade důraz na lokální kontext. Brno hrálo důležitou roli v počátcích umění videa, například součástí vernisáží v undergroundové Galerii drogerie - Zlevněné zboží (1986-1989) bylo promítání videoportrétů vystavujících. Od osmdesátých let fungovalo v rámci VUT v Brně Audiovizuální centrum Na Květné, již v roce 1992 vznikl na FaVU VUT pod vedením Radka Pilaře Ateliér video a multimediální animace, dále Media-archiv a Multimediální laboratoř, na jejichž rozvoji se krátce podílel také Woody Vašulka. Od devadesátých let probíhaly v Brně inovativní přehlídky Hi-Tech/Umění.

Z českého prostředí se na výstavě představí tvůrci a tvůrkyně sdružení v Oboru video, skupiny založené Radkem Pilařem (Lucie Svobodová, Petr Skala či Ivan Tatíček), nezávislí autoři vycházející z prostředí performance a akčního umění a pracující s filmovou i video technologií (mj. Lumír Hladík, Tomáš Ruller, Vladimír Ambroz, Miloš Šejn, Vladimír Havlík, Petr Váša a Marian Palla, Martin Zet, Jiří Černický, Jennifer DeFelice či Adéla Loučanská), první generace studentstva video ateliérů (Janka Vidová-Žáčková, Filip Cenek, Zdeněk Mezihorák ad.), autoři videoinstalací (kromě Tomáše Rullera a Vladimíra Ambroze např. Jaroslav Vančát) či umělci, kteří působili v emigraci (Michael Bielický, Petr Vrána, Milan Kohout).

Na Slovensku byl jedním z prvních autorů věnujících se videoartu Peter Rónai, jehož konceptuální přístup poznamenal i generaci brněnských studentů díky jeho působení na FaVU. Konceptuální přístup je vlastní i dílům Miroslava Nicze. Z prostředí experimentálního filmu vychází Vladimír Havrilla, z více rovin představíme dílo Jany Želibské pracující s obrazem a tělesností, feministický přístup se objevuje také v díle Ilony Németh.

V Polsku se raný videoart soustředil okolo skupiny Warsztat Formy Filmowej, založené studenty filmové školy v Lodži (mj. Józef Robakowski, Wojciech Bruszewski, Zbigniew Rybczynski), další tvůrčí okruhy vznikly na akademiích ve Varšavě a v Katovicích. Díky relativně dostupnější technologii se oni i řada dalších autorek a autorů již od počátku 70. let věnovala mj. analýze televizního přenosu a pracovala se specifičností videoobrazu (mj. Jolanta Marcolla, Izabella Gustowská, Anna Kutera nebo Grzegorz Zgraja).

V maďarském prostředí hrálo velkou roli pro podporu filmu a rozvoj video tvorby Studio Bély Balázse. Součástí výstavy jsou díla autorek a autorů s ním spojených jako jsou Ágnes Háy, Gábor Bódy nebo Tibor Hajás, konceptuální filmy Dóry Maurer, videoinstalace Jánose Sugára nebo dokumentace televizních experimentů Károlyho Halásze.  

Výstava využívá zápůjček od řady jednotlivců a institucí od nás i ze zahraničí. Speciální poděkování za konzultace k výběru děl a událostí v časové ose: Katarína Rusnáková (SK), Łukasz Guzek, Tomasz Załuski (PL), Miklós Peternák, Simon Petri-Lukács (C³: Center for Culture & Communication, Budapešť), František Zachoval (GMU v Hradci Králové), Miloš Vojtěchovský (Vašulka Kitchen Brno).

Výstava se koná pod záštitou primátorky města Brna Markéty Vaňkové. 

Děkujeme společnosti EIZO za technickou podporu výstavy. 

Otevřeno od úterý do neděle 10:00–18:00 hodin, ve středu prodloužená otevírací doba až do 20:00 hodin.

Foto: Izabella Gustowska, Portret wielokrotny (Vícenásobný portrét), dokumentace video performance, Galerie Akumulatory 2, Poznaň, 1985. Archiv autorky