Dernisáž a komentovaná prohlídka
Nejisté domovy a Viscera Domus

Srdečně zveme na dernisáž výstav Nejisté domovy a Viscera Domus, která proběhne v neděli 10. srpna od 15:00 v Domě umění na Malinovského náměstí. Součástí programu budou také komentované prohlídky.

PROGRAM
Program bude upřesněn. 

O VÝSTAVÁCH

NEJISTÉ DOMOVY
Koncept výstavy: Alba D'Urbano, Ina Bierstedt
Mezinárodní výstava Nejisté domovy vznikla ve spolupráci Domu umění města Brna, berlínské galerie Haus Kunst Mitte a nadace Berliner Asyl der Kunst Stiftung. Dvě z těchto institucí mají v názvu slovo „dům“ a různorodost obrazů a významů „domu-bydlení“ v současném umění se stala i jedním ze základních kamenů tohoto projektu. Iniciovaly jej italská kurátorka a multimediální umělkyně Alba D’Urbano a německá malířka a kurátorka Ina Bierstedt. Výstava byla poprvé představena v lednu letošního roku v Berlíně, nyní je k vidění v Brně a v roce 2026 se uskuteční v římském Museo Bilotti.

Výstava Nejisté domovy představuje díla celkem 27 umělců a umělkyň, kteří žijí převážně v Německu a České republice. Potkávají se zde nejrůznější umělecká média od soch, prostorových instalací, objektů a obrazů až po videa a fotografie. Pozoruhodná je však i široká škála obsahů, které v současnosti toto univerzální, prastaré téma přináší. V Berlíně koncept výstavy reagoval na charakter budovy Haus Kunst Mitte, který se nachází v bývalém činžovním domě. V Brně pracuje s velkorysým a esteticky silným prostorem Domu umění i s historií zdejší architektury. Na výstavě se setkáme s díly, která tematizují domáckost a nejistotu, své zastoupení má intimní sféra pracující s lidským tělem jako kvazidomovem pro duši.

Výstava odkazuje k tezi „živoucího prostoru“ Franze Xaviera Baiera, rozšířeného konceptu architektury, jenž zahrnuje události a procesy, které se vpisují jako stopy do matérie. Koncept vychází také z textu Gastona Bachelarda Poetika prostoru, vyjadřujícího autorovu domněnku, že pocit domova se nutně nepojí s konkrétním objektem, prostředím nebo místem k přenocování, nýbrž spíše s vytvořením emocionální vazby k nějakému místu či kulturnímu prostoru. Mohou tak vzniknout – a být obývány – doslova šťastné prostory.

Další důležitý zdroj inspirace pro Nejisté domovy představuje explicitně feministická výstava Womanhouse umělkyň Judy Chicago a Miriam Schapiro, jež se konala v roce 1972 v Kalifornském institutu umění. Obě umělkyně zde společně se svými studentkami vytvořily přelomovou instalaci, která tematizovala a odhalovala stereotypní role žen. Kurátorka vybrala pro výstavu díla, která pracují se zažitým, údajně biologicky determinovaným spojením mezi „domovem“ a „ženou“, které se formulovalo a upevnilo během industrializace. Nebo tvorbu, která tematizuje genderově podmíněné násilí postihující převážně ženy v privátní sféře, tedy v prostorech, které jim naopak mají nabízet bezpečí a jistotu. Inspirovala se také textem Virginie Woolf, která ve svém eseji Vlastní pokoj z roku 1929 odhalila každodenní znevýhodňování žen a zdůraznila přitom také význam vlastního pokoje, který pro rozvinutí tvůrčího ducha považovala za stejně důležitý jako finanční a intelektuální nezávislost.

Některá díla z výstavy Nejisté domovy se vztahují k tělu jako k našemu nejintimnějšímu domovu. Poukazují na naši zranitelnost a existenciální propojení s okolním životním prostředím a také na archetypální obraz těla jako – přechodného – příbytku duše. Umělkyně a umělci se na výstavě Nejisté domovy zabývají komplexní problematikou udržitelné obyvatelnosti světa a pokoušejí se upozornit na potenciál změny. Jejich díla zahrnují široké obsahové spektrum: osvětlují jak vnější struktury jako plánování a výstavbu, tak sféru intimity, domáckosti či bezpečí. Součástí výstavy jsou i díla, která se dotýkají traumatických zážitků a jejich přenosu napříč generacemi nebo smutku z nemožnosti návratu. Upozorňují, že absence přirozeného pocitu bezpečí a zázemí v privátním, známém prostoru je pro mnoho lidí životní realitou.

Některé vystavené práce se vztahují k historii architektury, která je vždy výrazem politických poměrů. Koneckonců i vnitřní a vnější podobu brněnského Domu umění od samotného začátku spoluutvářely politické konstelace. Výtvarné řešení výstavy, nesené barevným konceptem navrženým speciálně do jeho sálů, tuto skutečnost zohledňuje.

Bydlení je základní existenční potřebou každého člověka. Každý z nás se k této tezi může vztáhnout se svou vlastní zkušeností a ponořit se do množství vzpomínek, jež umělkyně a umělci výstavou aktivují.

VISCERA DOMUS
Výstava Viscera Domus představuje prostorově vizuální dialog Heleny Lukášové a Michala Palaščaka, inspirovaný konkrétní budovou – nedávno otevřenou dostavbou Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně na Poříčí, která v sobě zahrnuje několik prostorných ateliérů pro studenty výtvarné výchovy a pohodlné odpočinkové zázemí pro studující i jejich pedagogy s výhledy do zeleně. V Galerii Jaroslava Krále návštěvník vstoupí do experimentálně řešeného architektonického labyrintu Michala Palaščaka, zbudovaného ze základních, již použitých stavebních materiálů. Instalace poskytuje rámec pro obrazy Heleny Lukášové, promítané na holografické plátno a napnuté do light boxů. Její díla evokují biologickou strukturu - malbu obnažené tkáně vzniklé počítačovou manipulací. Záměrem autorů je vést diváky skrze chodbu s výhledy a průhledy, jež nabízí maximální zážitek z architektonického řešení experimentální instalace představených děl, a ukázat dům nikoliv jako utilitární věc, ale organismus žijící v symbióze s člověkem.

Instalace zahrnuje i exteriér budovy, konkrétně balkon okolo výstavního sálu, který je právě z Galerie Jaroslava Krále přístupný.

"Jeden z nejslavnějších a také nejvlivnějších výroků o architektuře pochází od spoluzakladatele moderní architektury Le Corbusiera, který pravil, že dům je stroj na bydlení. Do určité míry je toto tvrzení shrnutím modernistického pohledu na architekturu, jenž zdůrazňuje funkčnost a efektivitu bydlení. Dům by měl podle něj sloužit svým obyvatelům stejně účelně a kontrolovatelně jako stroj. Nástup účelnosti, přehlednosti, optimálnosti a ekonomie zároveň odkouzlil tradiční pojetí domu. Pro poezii, dramatičnost, romantiku nebo tajemství v architektuře už nezbývalo místo. Veskrze racionální přístup v uvažování o architektuře ji ochudil o rozměr, který umožňuje soužití staveb s člověkem.

Helena Lukášová a Michal Palaščak se rozhodli ukázat divákům jeden dům způsobem, jako bychom nahlíželi do anatomického atlasu architektury. Jejich zobrazení připomíná nákresy kosterního systému se svalovou hmotou nebo orgány. Navozené vnitřnosti a vnitřní pochody domu připomínají entitu, která vybízí ke zkoumání, poznávání a porozumění. Spíše než stroj na bydlení je dům organismem připraveným k soužití, v němž dům nabízí užitek a člověk se odvděčuje smyslem."
Rostislav Koryčánek, kurátor výstavy.

Foto: Vernisáž Nejisté domovy / Tatiana Drgonec Dižová