Eva Kmentová – kresby

Poznámka

První samostatná výstava Evy Kmentové (1928–1980) v Brně představila rozsáhlý soubor autorčina kresebného díla, včetně frotáží, koláží, raných kreseb ze skicářů, doplněných pravděpodobně o několik drobnějších sochařských děl ze sedmdesátých let. Kresba a práce s papírem se zejména v sedmdesátých letech staly hlavním autorčiným médiem, které bylo částečně ovlivněno fyzickými limity způsobenými dlouholetou a těžkou nemocí. Kresby, papírové asambláže a objekty však zároveň znamenaly důležitý posun v autorčině tvorbě k ojedinělému ztvárnění subtilních, ryze osobních, tělesných, ale přitom obecných a nadčasových sdělení. Výstavu připravil Jiří Valoch, mimo jiné dlouholetý kurátor Domu umění, pro prostory tehdejšího Kabinetu grafiky v přízemí Domu pánů z Kunštátu ve spolupráci s rodinou Evy Kmentové – s Polanou Bregantovou (tehdy Zoubkovou) a Jasanem Zoubkem. Výstava byla instalovaná ve čtyřech přízemních sálech podél zdí pod skly, na stolech, nebo na kovových instalačních panelech (navržených Ivanem Rullerem), které se zde v této době standardně používaly při všech instalacích. Kresby a práce na papíře byly v prostoru členěny do okruhů s tématy otisků a obrysů lidského těla, přírodních výjevů, textových záznamů, raných kreseb a kreseb ze závěrečného životního období s motivy prázdných nebo opuštěných míst. Výstava nebyla uspořádaná chronologicky, ale přesto sledovala postupnou proměnu a prolínání tělesných a přírodních motivů až po finální absenci lidské přítomnosti. Jiří Valoch pro výstavu vybral také několik drobných plastik a prostorových děl, které měly odkazovat k autorčině sochařské práci, ale především znamenaly přímou návaznost na konkrétní témata kreseb s motivy jablka, rukou, listí, květu a růže. V cínových a osinkocementových sochách se přirozená pomíjivost a zánik přírodních materiálů i lidského těla zastavila a uchovala je natrvalo v přítomném okamžiku, zatímco objekty z mačkaného papíru poukazovaly na zraňovanou niternou zkušenost vyjádřenou v antropomorfním spojením s organickým pučícím květem. Přestože na fotografiích výstavy od Emanuela Křenka se kromě Hromady listí (1973), cínové plastiky vystavené na zemi jednoho sálu, prostorová díla neobjevují a nejsou také součástí seznamu vystavených děl v katalogu, figurují na seznamech a návrzích rozmístění děl v jednotlivých sálech a zmiňuje je také vzájemná korespondence Jiřího Valocha a Polany Bregantové. Jejich zařazení do výstavy bylo součástí celkové koncepce, ale jejich finální vystavení zůstává nevyjasněné. Výstava představovala důležitý výstavní počin poprvé prezentující ucelený soubor autorčina kresebného díla. Uspořádání takové výstavy však v době normalizačních restrikcí a cenzury nebylo samozřejmostí. Výstava Kmentové v roce 1983 byla, podle vzpomínek Jiřího Valocha, paradoxně povolena z důvodu jejího předčasného úmrtí; nemusela totiž podléhat oficiálnímu schvalování Městského národního výboru a Ministerstva kultury, které se vztahovalo na všechny žijící autory. Pro Jiřího Valocha znamenala tato výstava první veřejné vystoupení po zákazu činnosti v souvislosti s výstavou Současná česká kresba v Domě pánů z Kunštátu v roce 1980. Právě při přípravě rozsáhlé přehlídky navázal Valoch kontakt s Evou Kmentovou, když ji v roce 1979 vyzval k účasti. Eva Kmentová pro ni poskytla práce ze série Bílé kresby z roku 1977 z mačkaného a lepeného papíru zachycujícího různé variace lidského těla v pohybu. MS