V březnu roku 1967 zahájil Jan Maria Najmr, ředitel brněnské ŠUŘky (dnešní Střední školy umění a designu), specifickou výstavu prací žáků večerní školy nazvanou Forma a prostor. Jeden sál v patře Domu pánů z Kunštátu zaplnily abstraktní reliéfy a objekty z bílého papíru, které vytvořili žáci v dílně uměleckého knihaře Jindřicha Svobody (1909–2001). Tvorba papírových reliéfů měla sloužit jako praktické cvičení k pochopení prostoru a zlepšení žákovy představivosti. První školní zadání spočívalo ve vytvoření lidské či zvířecí postavy, ale výtvory začínajících studentů nebyly přesvědčivé. Podle Aleny Konečné, dlouholeté pedagožky a autorky textu katalogu, vedly první pokusy k podobě „karikující, popisné, anekdotické figury”. Proto se přistoupilo k tvorbě reliéfů složených z geometrických tvarů, z nichž postupně začaly vznikat složité konstruktivní objekty v prostoru pracující s dynamikou, s efekty dopadajícího světla a vyvažováním hmotnosti tvarů, které měly překvapivě blízko k estetice poválečné konstruktivně orientované tvorby. Fotografie Karla Kulatého ukazují rozmanitost a preciznost vystavených děl, jejichž instalace působí uceleně i díky použití bílého papíru bez výrazné struktury. Na instalaci výstavy se podíleli také žáci oddělení prostorového výtvarnictví pod vedením Josefa Adolfa Šálka (1911–1990), který na škole působil dlouhých dvacet pět let v období 1946–1971. Současně s papírovými objekty byla v dalších sálech prvního patra Domu pánů z Kunštátů otevřena výstava Fantaskních kreseb Karla Havlíčka a abstraktní malby italského umělce Emilia Vedovy. Po této úspěšné výstavě chtěl Svoboda připravit navazující přehlídku prostorových instalací podobných labyrintům složených z různých papírových objektů naskládaných na ploše. Vedení školy nakonec tento záměr nepodpořilo. Význam výstavy a především výuky Jindřicha Svobody potvrzuje skutečnost, že práce s papírem je dodnes součástí školní výuky, tvorba papírových reliéfů a objektů slouží jako prostorová cvičení pro žáky prvních a druhých ročníků produktových a interiérových oborů. Tento přístup tak kontinuálně udržuje odkaz na principy výuky 60. let na ŠUŘce.

Jindřich Svoboda působil na ŠUŘce nejprve jako externí učitel mezi lety 1939 a 1948, nicméně později v období 1960–1976 zastával pozici odborného učitele v papírenských dílnách pod vedením Karla Langra a později Jaroslava Lukeše. A mezi lety 1963 a 1974 vyučoval také žáky oddělení tvarování hraček a dekorativních předmětů. Své žáky učil pracovat s papírem, v padesátých letech také s PVC a někteří žáci vyšších ročníků se pod Svobodovým vedením věnovali uměleckým knižním vazbám provedených v kůži. Právě uměním knižních vazeb se Svoboda zabýval celý život. Narodil se do rodiny knihaře Josefa Svobody v Dolních Kounicích, od kterého po svém vyučení v roce 1937 dílnu převzal a rozšířil. Po únorovém převratu v roce 1948 byla však jeho dílna znárodněna a Jindřich Svoboda musel propustit své zaměstnance. Na knižních vazbách pracoval dál spolu se svým otcem jako člen Svazu československých výtvarných umělců, a to i poté, co se v roce 1959 přestěhoval do Brna a vedle výuky na ŠUŘce si otevřel malou dílnu na Petrově. Ve své tvorbě využíval starobylé techniky tepání a řezání kůže, výtvarně zpracovával vazby a obálky knih metodou zlacení a slepotisku, vazby s oblibou pokrýval také abstraktními motivy. (ko)