MENU VÝSTAVY PROGRAM KONTAKT ENGLISH

Tektonika paměti - Pohyby osobních vzpomínek v českém a slovenském umění mladé generace
18.3. – 17.5.2015

Dům umění
Malinovského nám. 2, Brno
Otevřeno: út – ne 10 – 18 h
Vernisáž: 17.3.2015

Kurátor: Lucie Machová, Anna Vartecká

Adéla Babanová (CZ), Štěpánka Bláhovcová (CZ), Kateřina Držková (CZ), Miroslav Hašek (CZ), Filip Hauser (ČR), Romana Horáková (CZ), Blanka Kirchner (CZ), Magdaléna Kuchtová (SK), Dominik Lang (CZ), Lenka Martincová (CZ), Monsters (Michaela Labudová (SR), Pavel Frič (ČR), Katarína Poliačiková (SK), Rudolf Samohejl (CZ), Pavla Sceranková (SK), Štěpánka Sigmundová (CZ), Tereza Sochorová (CZ), Josef Rabara (SK), Jaroslav Varga (SK)

Paměť fungující na základě zvláštní, těžko vysledovatelné logiky. Rodinné historie, osobní vzpomínky, jejich příběhy a proměny, které se předávají z jednoho člena rodiny na druhého. Struktura obrazu pomíjivé, individuálně viděné skutečnosti, tvoří východiska chápání současnosti našeho kulturního prostoru. Tak by bylo možné popsat téma osobních vzpomínek v nejmladším českém a slovenském vizuálním umění. Prostřednictvím rodinného příběhu se mladí umělci dotýkají mimo jiné i obecně stále naléhavé potřeby společnosti vyrovnat se s nedávnou historicko-politickou minulostí obou zemí. Nepoužívají kategoricky jasná vyjádření. Vyjadřují se esenciálním jemným obrazem, subtilním záchvěvem vnímání, prostřednictvím vnitřně prožitých, zasutých emocí, které uvízly v jejich paměti nebo v paměti jejich nejbližších. V českém i slovenském umění se vzpomínka, paměť a historie objevují jako námět výtvarných děl spíše sporadicky nebo ve velmi zobecňující rovině. Námět se prosazuje až nyní, jak na slovenské, tak na české výtvarné scéně, v mimořádné šíři a jedinečném subtilním výrazu.
Výstavu Tektonika paměti pro Dům umění města Brna připravily kurátorky Lucie Machová a Anna Vartecká ve spolupráci s Galerií Emila Filly v Ústí nad Labem, kde se výstava konala v užším výběru umělců. Dům umění města Brna představuje finální koncepci výstavy, jejímž prvotním impulsem byl studijní text L. Machové inspirovaný mimo jiné dílem německého literárního teoretika a kulturního antropologa Andrease Huyssena Přítomnost minulého – urbánní palimpsesty a politika paměti (2003), ve kterém se autor obrací i ke způsobům přenosu a uchovávání osobní paměti. Představuje tak čtenáři člověka jako bytost přirozeně reagující na vnější svět, když si na základě vlastních vzpomínek vytváří svou historii a hledá své místo ve světě. Inspirativní je i Huyssenovo uvažování o některých projevech současného umění, ve kterých nachází stopy minulosti a které přibližuje pomocí literárně-vědné metafory palimpsestu, tj. textu skrytého pod jiným textem. Představa uměleckého díla jako palimpsestu zde funguje jako metafora vrstev, z nichž jedna překrývá druhou, vstřebává ji a přepisuje. Potvrzuje tak, že jakákoli práce s pamětí je vždy znovu opětovným sesbíráním, vytříděním a zobrazením minulé skutečnosti. Kurátorky výstavy nejvíce inspirovala mnohovrstevná a dynamická povaha paměti. Je to systém s množstvím vazeb propojujících prvky uvnitř tohoto systému spolu s dalšími komponenty psychiky. Mezi základní vlastnosti paměti patří schopnost přijmout a udržet si informace a následně umožnit jejich vybavení. Samotné vybavování i ukládání je nicméně (re)konstruktivní proces. Člověk si v jeho průběhu dotváří informace přicházející k němu z vnější reality. Při rekonstrukci doplňuje chybějící místa ve vzpomínkách pravděpodobnými údaji, při konstrukci bezděčně vytváří jejich nové obsahy. V paměti tak neexistují žádné ukončené a uložené ideály, ale pouze paměťové stopy, které se vždy znenadání vybaví a dají volný průchod lidské představivosti. Podle Huyssena umělec skrze tyto stopy rozšiřuje časoprostor díla a vyzývá diváka, aby přešel za jeho materiální podstatu a vstoupil do dialogu s jeho rozšířeným časovým, historickým a osobním rozměrem.
Architektonické řešení výstavy v Domě umění se přímo inspiruje tématem tektoniky paměti. Architekt Jan Pfeiffer jej vnímá jako situaci, kdy se noří do prostoru vzpomínek a po té se opět navrací, vystupuje do času přítomného. Proto je i výška vestavěných dvou stěn/objektů vzestupná, po dosažení centrálního prostoru klesající a v závěru diváka opouští. Koncepce půdorysu vychází z druhého inspiračního zdroje: na plán galerie je umístěn jeden z Rorschachových znaků, jeho osová symetrie koresponduje se symetrií prostoru. Obvodové linky znaku jsou následně použity jako volná inspirace pro tvarosloví stěn.

OBRÁZKY

DOPROVODNÝ PROGRAM

POZVÁNKA FOTOGRAFIE

PŘEDCHOZÍ

DALŠÍ

ZPĚT